Úzkost a "hraniční stavy":Deprese, úzkosti i schizofrenie

Smíšená úzkostně-depresivní porucha

Nyní trochu stroze uvedu kritéria pro tuto diagnózu dle americké DSM-IV-TR (APA 2000):


A) TRVALÁ NEBO VRACEJÍCÍ SE DYSFORICKÁ NÁLADA TRVAJÍCÍ NEJMÉNĚ 1 MĚSÍC
.
B) DYSFORICKÁ NÁLADA JE DOPROVÁZENA PO DOBU NEJMÉNĚ 1 MĚSÍCE ČTYŘMI (NEBO VÍCE) Z NÁSLEDUJÍCÍCH PŘÍZNAKŮ:
1. obtíže s koncentrací nebo pocit "prázdna v hlavě"
2. poruchy spánku (obtíže s usínáním nebo udržením spánku nebo neklidný, nedostatečný spánek)
3. únava nebo malá energie
4. podrážděnost
5. obavy
6. snadné pohnutí k slzám
7. nadměrná bdělost (ostražitost)
8. anticipace horšího (selhání)
9. beznaděj (pronikavý pesimismus do budoucna)
10. nízké sebevědomí nebo pocity bezcennosti.

C) PŘÍZNAKY ZPŮSOBUJÍCÍ KLINICKY VÝZNAMNÉ OBTÍŽE NEBO ZHORŠENÍ VE VÝKONU SOCIÁLNÍCH, PRACOVNÍCH NEBO JINÝCH DŮLEŽITÝCH FUNKCÍ.

D) PŘÍZNAKY NEJSOU ZPŮSOBENY PŘÍMÝMI FYZIOLOGICKÝMI ÚČINKY SUBSTANCE (NAPŘÍKLAD NÁVYKOVÉ LÁTKY NEBO LÉKU) NEBO SOMATICKÉHO ONEMOCNĚNÍ.

E) VŠECHNY NÁSLEDUJÍCÍ PODMÍNKY:
1. nikdy nebyla splněna kritéria pro velkou depresivní poruchu, dystymní poruchu, panickou poruchu nebo generalizovanou úzkostnou poruchu
2. v současnosti nejsou splněna kritéria pro kteroukoliv jinou úzkostnou poruchu nebo poruchu nálady, včetně úzkostné poruchy nebo poruchy nálady v částečné remisi
3. příznaky nelze přiřadit k jiné duševní poruše


Tolik definice, důležitá zvláště v posudkové praxi.

Dle portálu Zdravcentra.cz

Benzodiazepiny

Často se u depresivních stavů předepisují hlavně proto, že ruku v ruce s depresí chodí úzkost. Alespoň u agitovaných depresí to tak je. U depresí utlumených její projevy chybí, což neznamená, že ji pacient necítí.
Benzodiazepiny tedy slouží převážně jako anxiolytika, léky proti úzkosti. Samotnou depresi ovlivní mírně alprazolam (Xanax, Neurol, Frontin,...) svým vlivem na serotoninové transmise, ve skutečnosti se jím však deprese neléčí. Původně udávaný AD efekt bromazepamu (Lexaurin) se nepotvrdil podobně jako u oxazepamu.
Uvažujme tedy, že benzodiazepiny jsou léky mírnící úzkost. Proč vzniká úzkost? Je to odvěký přirozený projev situace ohrožení, který má vyvolat akci. Mírnit úzkost je tedy běžné jen tehdy, pokud akce není potřebná. U deprese je ale určitý druh akce žádoucí. Proto se u deprese podávají anxiolytika jen s opatrností, tam, kde je úzkosti mnoho a provokovat akci nemá smysl. Taková situace je téměř u každé deprese, protože akcí může být u těžké deprese sebevražda, ve smyslu depresí pozměněného způsobu myšlení.
Pro lékaře z toho plyne: Máš depresi? Dostaneš anxiolytika, tím neublížím.
Náš lékař se může mýlit, protože někdy je mírná úzkost motivující nemocného k činnosti žádoucí.
Proto výše zmíněná opatrnost dobrého lékaře k podávání benzodiazepinů.
Tam, kde již úzkost ovlivňuje nemocného negativně (uvádí ho do zmatku, panického konání), tam jsou anxiolytika žádoucí. Nemusí to být jen benzodiazepiny, ale o tom někdy jindy. :-)
Uvažujme tedy clonazepam (Rivotril), alprazolam (Neurol), bromazepam (Lexaurin) a porovnejme s osvědčeným standardem diazepamem (Diazepam, Faustan, Valium, Seduxen, Apaurin,...). Účinek benzodiazepinů je:
sedativní (tlumivý)
anxiolytický (protiúzkostný)
antikonvulzivní (proti epileptickým křečím)
hypnotický (uspávající).
Uvedu účinek a pořadí léků, které ho mají od nejsilnějšího k nejslabšímu.
1) Sedativní - Diazepam, Rivotril, Lexaurin, Neurol
2) Anxiolytický - Neurol, Lexaurin, Diazepam, Rivotril
3) Antikonvulzivní - Rivotril, Diazepam, jen nepatrně Neurol a Lexaurin
4) Hypnotický - Diazepam, Rivotril, Lexaurin, Neurol

Když se podíváme i mimo skupinu našich čtyř srovnávaných, zjistíme, že nejvýraznější sedativní až hypnotický účinek mají flunitrazepam (Rohypnol) a midazolam (Dormicum), z anxiolytik bych volil alprazolam (Neurol) a antikonvulzivum Rivotril.

Chronický únavový syndrom

Únava jako nemoc

"Cítím se slabý. Bolí mě celé tělo. Připadám si jako bych právě uběhl maratón a přitom celý den jen sedím a listuji v časopisech. Je mi jako po těžké chřipce, ale už víc jak rok jsem nestonal. Žádný lék, odpočinek ani spánek mě nedokáže z té prokleté nemohoucnosti vysvobodit." Právě takto mohou znít stesky člověka, jehož únava se stala nemocí.

Únava je přirozenou reakcí našeho těla na zátěž. Je to výzva k odpočinku. Podobně jako hlad a žízeň vybízejí k jídlu a pití, únavou nás tělo vyzývá ke krátké přestávce, chvíli na zotavení. Pokud se rozhodneme, nebo jsme nuceni tuto výzvu ignorovat, může dojít k přetížení a poškození řady důležitých tělesných funkcí. Dojde k propuknutí doutnající nemoci, oslabené tělo podlehne i lehčí infekci, přetěžovaná kost se zlomí.

Odkládání odpočinku podle políček v diáři nás může po letech nepříjemně překvapit. Najednou nám nestačí víkend, týdenní dovolená, ani měsíc pracovní neschopnosti, abychom si dostatečně odpočinuli a byli schopni zase normálně pracovat. Únava se nás drží s nesmyslnou vytrvalostí. Jsme zdraví, nic nám nechybí, všechny lékařské výsledky jsou v pořádku. Tak co je špatně?

Proč jsem unavený

Příčina dlouhodobé nepřirozené únavy u chronického únavového syndromu je neznámá. To je také hlavním kritériem, pro které je Vám tato diagnóza přidělena. Nemoc svým charakterem i průběhem připomíná banální virové onemocnění, jako je například chřipka. Pravděpodobným důvodem je infekční příčina nemoci kombinovaná s neschopností našeho obranného systému důsledky této příčiny odstranit.

Podstatné je, že všechna lékařská vyšetření jsou s negativním výsledkem. Příčinu naší únavy není možné vysvětlit žádnou jinou známou nemocí. Délka únavy neodpovídá vynaložené námaze. Jak dlouho únava trvá? Abychom mohli mluvit o únavě dlouhodobé (chronické), musí tento stav trvat nejméně 6 měsíců.

Nejde jen o únavu

Nepřekonatelná únava není bohužel jedinou nepříjemností, které Vás u tohoto onemocnění provázejí. Často si naměříte lehce zvýšenou teplotu. Typicky se teplota zvyšuje po větší i menší psychické a fyzické zátěži. Mohou Vás trápit nepříjemné pocity v krku. Pálení a škrábání v hrdle podobné lehčí angíně. Výsledky z výtěrů jsou přitom opakovaně negativní.

Příznaky nemoci Vám budou připomínat lehčí chřipku, nebo stav krátce po nemoci. Neurčité bolesti svalů a kloubů, bolesti hlavy na spáncích a za očima. Na krku si můžete nahmatat zvětšené mízní uzliny citlivé na dotek.

Někdy si připadáte jako simulanti. Doktoři na Vás nic nenašli a Vy přitom nejste schopni udělat ani desetinu toho, co jste zvládli dřív. Není divu, že se k takovému stavu často přidají i deprese, poruchy spánku a další psychické problémy.

Umění odpočívat

V dnešním civilizovaném světě nás stále něco pohání ke spěchu. Vydělat peníze, dosáhnout vyššího postavení, sledovat dění v nejbližším i vzdáleném okolí, obklopovat se novinkami. To všechno klade vysoké nároky na naši fyzickou i psychickou výkonnost. Více námahy však musí být vyváženo i delším odpočinkem. Pokud tuto zásadu nerespektujeme, připravujeme se o důležitý předpoklad úspěchu - o své zdraví.

Dostatečný a kvalitní odpočinek nám pomáhá předcházet řadě nemocí. Umět "na chvíli vypnout", najít si "chvilku pro sebe", jednoduše umění odpočívat, je nezbytnou součástí zdravého životního stylu. V případě chronického únavového syndromu je kvalitní odpočinek často jedinou cestou jak dosáhnout zmírnění únavy i dlouhodobého zotavení.

Kam k lékaři

K lékaři se dostáváte nejčastěji pro dlouhodobou únavu neúměrnou vynakládané námaze, která Vás začíná významně omezovat jak v pracovním, tak v soukromém životě. Nejprve přicházíte k praktickému lékaři. Dlouhodobá únava může být příznakem mnoha onemocnění, lékař Vás proto musí pečlivě vyšetřit. Základní vyšetření většinou zahrnuje běžnou lékařskou prohlídku a vyšetření krve.

Výsledky běžných vyšetření jsou však negativní. Jediným objektivním nálezem může být mírně zvýšená teplota, zvětšené citlivé mízní uzliny na Vašem krku nebo lehké zarudnutí v oblasti hrdla. Pro přetrvávání obtíží jste obvykle odesláni k některému specialistovi (internista, imunolog, neurolog, atd.). Tam se podrobíte dalším prohlídkám a odběru krve. Výsledky mají zhodnotit obranyschopnost vašeho organismu, odhalit jiné skryté nebo počínající onemocnění.

Sledování a léčbě chronického únavového syndromu se nejčastěji věnují specializovaná imunologická pracoviště. K přijetí na toto pracoviště budete potřebovat doporučení praktického lékaře nebo internisty.

Jak se na návštěvu u lékaře připravit?
Sestavte si krátce, na několika řádcích stručný průběh a příznaky Vašeho onemocnění s dobou a trváním obtíží. Pokud je to možné, přineste s sebou i kopie předchozích lékařských zpráv a vyšetření. Často jsou některá vyšetření opakována zbytečně jen proto, že lékaři nemají mezi sebou kontakt.

Léčba chronického únavového syndromu představuje především změnu životního stylu. Z léků Vám může lékař předepsat preparáty používané ke zmírnění zánětu, proti alergii, nebo k podpoření Vašeho obranného systému. Při zvýšené teplotě nebo při horečce Vám může lékař předepsat antibiotika. Po proběhlém infekčním onemocnění vyžaduje Vaše tělo delší odpočinek než dříve, tomu by měla odpovídat i délka pracovní neschopnosti. U studentů bývá vhodný individuální studijní plán.

Kritéria nemoci Chronický únavový syndrom

Velká kritéria:

1. Únava nebo snadná unavitelnost bez předchozích obtíží, která po odpočinku neodezní více jak na 1 intenzity a trvá déle než 6 měsíců.
2. Je vyloučena jiná možná příčina únavy.

Malá kritéria:

1. zimnice
2. bolesti v krku
3. bolesti svalů
4. svalová slabost
5. bolest hlavy
6. bolesti kloubů
7. bolestivé mízní uzliny na krku
8. poruchy spánku
9. psychické problémy (podrážděnost, nesoustředěnost, deprese)
10. náhlý vznik obtíží

Objektivní příznaky:

1. zvýšená teplota
2. zánět v oblasti hrdla
3. zvětšené a citlivé mízní uzliny v oblasti krku

Aby u Vás mohla být stanovena diagnóza chronický únavový syndrom, musí být splněna:
2 velká, 6 malých a 2 objektivní nebo 2 velká a 8 malých kritérií
Je tato nemoc nebezpečná?

Chronický únavový syndrom Vás přinutí ke kratší nebo delší pracovní neschopnosti. Ve výjimečných případech může vést dokonce k částečné nebo úplné invaliditě. Omezuje Vás v práci, často i při běžných každodenních činnostech, žádné vážné zdravotní komplikace však sám o sobě nezpůsobuje.

Co můžete pro sebe udělat sami

Hlavní prostředky ke zvládnutí této nemoci leží ve Vašich rukou. Prvním podstatným krkem je naučit se s touto nemocí žít. Musíte se naučit správně odhadovat své fyzické a psychické možnosti a přizpůsobovat jim každodenní aktivity.

Nepřepínejte své síly. Snažte se vyhovět svým potřebám. Spát tak často a tak dlouho, kolik potřebujete. Odpočívejte kdykoliv Vás k tomu Vaše tělo vyzve. Někdy je intenzita obtíží vázána na pobyt v rušných a znečištěných městských aglomeracích. V takovém případě Vám může lékař doporučit i dlouhodobou změnu životního prostředí.

Hrozí tato nemoc právě Vám?

Chronický únavový syndrom postihuje častěji ženy. Zastihne Vás často v nejproduktivnějším věku, tj. 25 až 40 let. Zpravidla následuje po několika letech náročné a zodpovědné práce, při které často přemáháte únavu a podceňujete nutnost adekvátního odpočinku.

Na co se nejčastěji ptáte?

Byl jsem zvyklý hodně sportovat? Můžu ve sportu pokračovat i teď?
Velká fyzická námaha vyžadující překonávání únavy není vhodná. Úplný zákaz jakéhokoliv cvičení by však byl rozhodně nesprávný. Vhodná jsou lehká nezatěžující cvičení jako je například jóga, rekreační plavání nebo turistika. Velká zátěž může vést ke zhoršení Vašich obtíží, naopak úplné přerušení sportovních aktivit povede k ochabování svalstva a snižovaní celkové odolnosti.

Dá se chronický únavový syndrom úplně vyléčit?
Pokud své obtíže nepodceňujete a zaujmete k nim zodpovědný přístup, je naděje na uzdravení poměrně vysoká. Některé lékařské studie uvádějí úplné uzdravení u poloviny nemocných.

Může se chronický únavový syndrom vyskytnout i u mých dětí?
Chronický únavový syndrom se skutečně vyskytuje v některých rodinách častěji. Zda jde o vliv dědičnosti nebo infekční příčinu nemoci není zatím známo.

Mohu dávat krev?
Pacienti s chronickým únavovým syndromem by neměli být dárci krve ani orgánů. Důvodem je dosud nejasná příčina a přenosnost tohoto onemocnění.

Mám držet nějakou dietu? Jaká strava je nejvhodnější?
V zásadě není doporučováno žádné dietní omezení. Vhodná je jistě racionální výživa s dostatkem ovoce a zeleniny, rostlinných olejů a mořských produktů. Omezit byste naopak měli příjem živočišných tuků, dráždivých a přepalovaných pokrmů a alkoholu.

Autor článku:
Tomáš Marada

Nemít náladu může být nemoc

Z portálu Zdravcentra
Když má člověk náladu pod psa, může to být momentální indispozice nebo třeba vliv škaredého počasí. Když to ale trvá roky, je čas volat lékaře. Psychiatři mají i na "ne-náladu" svoji diagnózu. Nemoci se říká dysthymie. Mnohdy si neuvědomujeme, že jsme skutečně nemocní. Považujeme potíže za součást svého života anebo neměnnou stránku povahy. Podle mezinárodních statistik má až osm lidí ze sta reálnou šanci, že je něco takového v životě potká. A jako řada chorob, i tahle je zakódována v genech. Pak stačí něco, třeba smrt blízkého člověka nebo ztráta práce, a celý proces se spustí. Ženy jsou postiženy víc, a to hned dvakrát. Ono se právem říká, že ženy celý život více skuhrají, ale mužský umře jako první...

Dysthymie, to je dlouho přetrvávající melancholie, nezájem o vše, co ještě donedávna člověka bavilo, nerozhodnost, tedy permanentní jo a ne, a pak také únava, u žen často i bolest hlavy. Vše může na čas pominout, ale obnovená radost netrvá déle než dva měsíce.

Psychické rozpoložení pacienta může být přesto pro lékaře záhadou. Nenálada není totéž co zármutek například po ztrátě dítěte. Tam je zbytečné cpát do pacienta antidepresiva, vhodnější je něco na uklidnění, a hlavně přítomnost někoho blízkého či psychoterapeuta.
Stejně tak může být osudnou chybou, pokud lékař léčí pouze psychiku člověka, který trpí strachem z rakoviny. On ji totiž ve skutečnosti opravdu může mít, protože úzkost a deprese bývá jedním z příznaků nádorového onemocnění, obzvláště trávicího ústrojí a krvetvorby.
Depresivní porucha je nyní čtvrtou, nejvíce zneschopňující poruchou na světě. V r. 2020 se podle předpovědi světové banky depresivní porucha posune v tomto hodnocení na druhé místo a bude představovat jeden z největších zdravotních problémů. Deprese zapříčiňuje nejen dlouhodobou nezpůsobilost ("disability"), protože je rekurentní a relativně často chronická, ale také zvyšuje morbiditu a mortalitu na obecně medicínské problémy a zkracuje délku života pro velký podíl dokonaných sebevražd.

Udávaná celoživotní prevalence deprese v Evropě je mezi 6-8 %, z toho 20 % trpí závažnou depresí. Podle předpovědí lze očekávat, že prevalence deprese stoupne na 8-10 procent. Již dnes se pohybuje u lidí nad 60 roků mezi 20-25 procenty. Pokud bychom vzali v úvahu všechny formy deprese, dosáhne celoživotní prevalence 17 procent.

Deprese je spojena s vysokou mortalitou, na které mají dokonané sebevraždy největší podíl. Podle zprávy SZO bylo za rok 2000 spácháno 1 milion sebevražd, což je více, než zapříčiní války, nehody a přírodní katastrofy. Je známo, že 70 % suicidií je následkem deprese.

Deprese je spojena s vysokou kardiovaskulární morbiditou a mortalitou. Nemocní po IM s depresí mají prvních 6 měsíců 5krát vyšší mortalitu než nemocní bez deprese. Z druhé strany prevalence deprese u kardiovaskulární choroby se pohybuje mezi 16-23 procenty. Klinická deprese představuje nezávislý rizikový faktor v patofyziologii kardiovaskulární choroby.

Deprese je také nejčastější psychický problém komplikující léčbu a prognózu nemocných se somatickými chorobami (vyskytuje se u 47 % nemocných po mozkové příhodě, u 45 % po IM, u chronicky nemocných v 9,4 %, u hospitalizovaných v 33 %, u hospitalizovaných onkologických pacientů ve 42 %, u Parkinsonovy choroby v 39 %). Diagnostika deprese u somatických nemocí je poněkud problematická, protože chybí jasná definice a chybějí specifické metody stanovení validizované u somaticky nemocných. Dále musíme počítat s nepochybnou heterogenitou sociodemografických faktorů ve sledovaných souborech bez vhodných kontrol. V případě podezření na depresi je vhodné klinické interview s odborníkem.

Nabízí se otázka, co mají společné deprese a kardiovaskulární onemocnění. Mohou to být zvyky a životní styl, které deprese sdílí s hlavními rizikovými faktory srdeční choroby (kouření, obezita, sedavé zaměstnání), psychosociální faktory - např. určité osobnostní rysy (typ A) a behaviorální styl, nepříznivé životní události, které mohou přispívat k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění i k depresi pravděpodobně přes specifické mechanismy.

Na základě epidemiologických studií je udáváno, že pouze u poloviny nemocných je depresivní porucha poznána. Diagnostika psychických poruch včetně deprese je založena na identifikaci určitého souboru příznaků - tedy v podstatě na pozorování a vyšetření.
K základním kritériím patří depresivní nálada - abnormální vzhledem k jedinci, trvající déle než 2 týdny, ztráta zájmu nebo prožitku radosti, snížení energie a zvýšená únavnost. K dalším příznakům se řadí ztráta sebedůvěry, výčitky, suicidální úvahy a jednání, nesoustředivost, nerozhodnost, útlum nebo agitovanost, poruchy spánku, poruchy chuti k jídlu.
Diagnostické umění psychiatra spočívá na tom, jak umí naslouchat, jak se umí ptát, jak umí pozorovat. Psychiatrii chybí objektivní ukazatelé choroby, biologické markery. Nepochybně to představuje určitý handicap vůči ostatním medicínským oborům.

Monoaminová hypotéza deprese byla formulována zhruba před 40 lety. Zpočátku to byla představa o deficitu neurotransmiterů v synaptické štěrbině. Postupně se však tato hypotéza stávala sofistikovanější, tak jak byly získávány nové poznatky o mozku a jeho funkci. Dnes je známo, že monoaminové systémy jsou spojeny strukturálně i funkčně a vzájemně se ovlivňují. Nové zobrazovací techniky mozku přispěly k přesunu zájmu na oblasti monoaminy řízené (frontální kortex, hipokampus/amygdala a bazální ganglia). Deprese je dnes považována za dysfunkci mozkových okruhů modulovaných monoaminovými systémy. Úspěšná léčba vede k úpravě této dysfunkce.

Pouze polovina rozpoznaných depresí dostane antidepresivní léčbu, pouze čtvrtina je léčena antidepresivy v adekvátní dávce a dostatečně dlouho. V současné době jsou v Evropě 27 milionům pacientů předepisována antidepresiva. V r. 2005 se předpokládá, že 35 milionů lidí bude léčeno antidepresivy. 50 % depresí léčených antidepresivy zareaguje klinicky relevantním zlepšením, avšak pouze ve 25-40 % je dosaženo remise, tedy stavu, kdy již nejsou splněna kritéria pro přítomnost depresivní poruchy a jedinec je schopen se vrátit plnohodnotně do života. Často se stává, že zůstávají reziduální příznaky, které mohou kvalitu života snižovat.

Antidepresiva jsou léky působící na patologicky pokleslou náladu a další příznaky depresivního syndromu.
Historie antidepresiv je dlouhodobá. V r. 1952 došlo k náhodnému objevu antidepresivního účinku u tehdy používaného antituberkulotika, v roce 1955 k náhodnému objevu prvního klasického antidepresiva imipraminu. V roce 1970 přichází tzv. 2. generace antidepresiv, 1987 3. generace antidepresiv, 1994 další nová antidepresiva, která můžeme také označit jako antidepresiva vyšších generací. Jejich zástupci jsou povětšinou tzv. dualistická antidepresiva, která ovlivňují dva zainteresované neurotransmiterové systémy - noradrenergní a serotonergní.
Klasická antidepresiva (= tricyklická antidepresiva, antidepresiva 1. generace) byla objevena náhodně, vyšší generace byly syntetizovány cíleně.
Další generace jsou v předpokládaném mechanismu účinku specifičtější (tj. ovlivnění jenom zainteresovaných neurotransmiterových systémů bez přídatného vlivu hlavně na muskarinové, event. jiné receptorové systémy), a tedy také bezpečnější, jsou lépe tolerovány a je zde určitá možnost prolomení farmakorezistence.

V současné době jsou nejvíce předepisována SSRI (specific serotonin reuptake inhibitors), která jsou řazena k antidepresivům 3. generace (fluoxetin, fluvoxamin, citalopram, sertralin, paroxetin). Pro svoji bezpečnost byla uvolněna pro preskripci lékařům prvního kontaktu a jiným specialistům (neurologové, internisté).

Léčba deprese je proces, který má určité fáze:

1. akutní léčba, kdy hlavním cílem je odstranit (zmírnit) co nejrychleji příznaky deprese a obnovit normální funkční schopnosti - dosáhnout plné remise, což také minimalizuje riziko relapsu a recidiv
2. léčba udržovací (tj. pokračování po 4-6 měsíců v léčbě, i když nejsou příznaky deprese) s cílem udržet stav bez příznaků
3. léčba preventivní (může být celoživotní) s cílem zabránit návratu deprese
V charakteru depresivní poruchy je periodičnost a pravděpodobnost opakovaných epizod deprese vysoká: po první epizodě 50%, po čtvrté epizodě 80-90 procentní. Preventivní léčbu začínáme obyčejně po 3 epizodách deprese v posledních 5 letech. Bylo prokázáno, že tato léčba dokáže podstatně snížit riziko opakované deprese.

Podle čeho volíme léčebný postup?
Základním kritériem je intenzita deprese - pro lehkou depresi je dostačující erudovaně prováděná psychoterapie, u depresí středně těžkých a těžkých je nezbytná léčba biologická. K dalším kritériím výběru patří dynamika onemocnění (první nebo opakovaná epizoda), tělesný stav a přání nemocného.

V současné době bychom se měli snažit využít stávajících léčebných možností. Měli bychom léčit agresivně do dosažení remise a po dostačující dobu, aby bylo možno zabránit relapsu a rekurenci. Dále je nutné poznat a léčit komorbiditu (somatickou i psychickou), která komplikuje průběh deprese. Závěrem ekonomický aspekt, který dnes hraje ve zdravotnictví tak podstatnou roli - nejdražší antidepresivum je to, které pacient nebere.

Deprese z přepracování
Stále vyšší nároky na pracovní výkon, z toho vyplývající stres a následné deprese se stávají celosvětovým problémem číslo jedna. Někteří z nás se dostávají do věku, kdy mají sice zkušenosti, jsou ve svém oboru dobří, nicméně se bojí o své místo. Obávají se mladých a dravých kolegů, kteří by je mohli připravit o zajímavé a dobře placené zaměstnání. Proto se snaží pracovat usilovněji, být co nejlepší. Protože chtějí být dobří, dostává se do stresu.

V mnoha případech způsobují stresové a depresivní stavy svým pracovníkům i někteří zaměstnavatelé, kteří své zaměstnance přetěžují. Kladou na své pracovníky stále vyšší nároky a lidé, kteří se bojí o práci, prostě dělají, dokud nepadnou.

Stresován je každý desátý
Podle studie Mezinárodní organizace práce ve Spojených státech, Německu, Velké Británii, Polsku a Finsku trpí přetížením, stresem, úzkostí a depresí každý desátý člověk. Tyto poruchy se začínají stávat nejčastějším důvodem k vyplácení invalidních důchodů.
V České republice trpí těmito potížemi až dvě třetiny lidí v produktivním věku. Ve zprávě Mezinárodní organizace práce se mimo jiné uvádí, že trvání pracovní neschopnosti způsobené depresemi je v průměru dvaapůlkrát delší než u jiných nemocí. Roční ztráty produkce způsobené pracovní neschopností kvůli této chorobě se v Německu odhadují na více než pět miliard euro.

Kdy vyhledat lékaře?
Smutné, melancholické nálady by neměly u zdravého člověka trvat déle než tři nebo čtyři dny. Pokud potíže přetrvávají více než deset dní, měli bychom vyhledat odborného lékaře, psychologa nebo psychiatra.

Kdy se jedná o rozvíjející se depresivní stav a příznaky rozvíjející se deprese?

Když:
* je smutná nálada zejména po ránu a k večeru
* máme poruchy spánku s ranním probouzením a ztrátu chuti k jídlu
* máme nechuť donutit se dělat běžné činnosti
* ztrácíme radosti z činností, které do té doby radost přinášely
* máme zhoršenou výkonnost
* máme celkový útlum
* jsme apatičtí
* trpíme poruchami koncentrace
* máme chronickou únava, bolest hlavy, neschopnost koncentrace

Pocity vyčerpání mohou mít i další příčinu. Chronický únavový syndrom podle odborníků postihuje především ambiciózní, pracovité a velmi vytížené ženy. Tady se však přidávají některé další příznaky, jako jsou zvýšené teploty, bolesti v krku, kloubů a další psychické problémy, jako jsou poruchy vidění, špatná soustředivost, pocity úzkosti. I toto onemocnění je spojeno se stresem a přetížením organismu.

Lékaři zatím nezjistili příčinu tohoto onemocnění a léčba musí být individuální. Podle dosavadních zkušeností však bývá velmi účinné podávání tzv. tricyklických antidepresiv a komplexní léčba průvodních příznaků, jako jsou poruchy spánku, bolest hlavy nebo zažívací potíže.

Prudké teplotní změny
Stresové stavy a deprese mohou vyvolávat i prudké změny teplot. Na fyzické kondici se mohou projevit náhlé noční změny počasí. Stává se, že nejen nemocní, ale i naprosto zdraví lidé nejsou pak schopni ráno vstát a věnovat se denním povinnostem. Mají pocit nevyspání, únavy a takzvaně těžkého těla. Změny teplot a s tím spojená únava se může negativně promítnout například při řízení motorových vozidel. Přímo úměrně se zvyšováním únavy se zvyšuje i agresivita řidičů a klesá i koncentrace. Čeští řidiči jsou svou agresivitou při změnách počasí typičtí.

Změny času
Poruchy spánku, únava, potíže s orientací v čase a další tělesné a psychické potíže provázejí každoročně více než dvě třetiny dospělých při přechodu z letního času na zimní a naopak. Největší potíže mají lidé se směnným zaměstnáním a lidé s nadměrným pracovním zatížením. V některých případech se mohou objevit bolesti břicha, závratě nebo výpadky paměti. Všechny obtíže by měly do 48 hodin postupně vymizet a organismus se s přechodem na zimní čas pomalu vyrovná. Rozhodně bychom se únavě neměli poddávat, ale jít například na procházku do přírody. Dále lze doporučit konzumaci čerstvých vitaminů, případně doplněných o rozpustné formy vitaminových tablet. Pokud únava přetrvává, je vhodné navštívit praktického lékaře. Více než půl roku trvající pocit únavy může být signálem právě pro chronický únavový syndrom.

Obrana proti stresu
Stresu se můžeme účinně bránit. Naše mysl je mocná a určuje prakticky veškeré naše dění. Zprostředkovává nám radost, lásku, štěstí, ale i strach, úzkost, stres a depresivní stavy. Proto je dobré se naučit s ní zacházet, a tím si zkvalitnit život.

MUDr. Eugen Hinterbuchner, Zdravcentra.cz

Poruchy osobnosti a chování

Před řadou let se tomu říkalo psychopatie...

Každý jsme jiný. Naše povahy se liší. Někdo je klidný, jiný výbušný. Někdo málomluvný, někdo k neumlčení. Kombinace povahových rysů jsou nekonečné a nenajdete dva úplně stejné lidi. Těžko proto stanovit, jaké chování je "normální". Nápadně odlišný člověk ale většinou zaujme. Nejde ani tak o charakter povahového rysu, jako o intenzitu jeho vyjádření.

Například většina lidí má ráda pořádek, každý dle svého zvyku, podle výchovy, prostředí. Pokud ale někdo myje okna třikrát do týdne, luxuje každý den dvakrát a knížky v knihovně zarovnává s úhloměrem a vodováhou, není něco v pořádku. Je-li chování člověka v některém směru výrazně odlišné, jedná se o poruchu osobnosti.

Proč vzniká?

Porucha osobnosti je dlouhodobý stav. Odlišnost se začne projevovat již v dětství a přetrvává po celý život. Co se může měnit, je míra projevů. Na vývoji se podílí jak dědičné, tak získané vlivy. Něco ze svého budoucího charakteru dítě získává po svých rodičích. Dále hraje úlohu výchova, školní prostředí, kamarádi, četba, rádio i televize.

Typy osobností

Jedním z typů poruchy chování je paranoidní osobnost. Takový člověk je podezřívavý, vše si vztahuje jako útok na sebe. Zcela neutrální výrok vezme jako smrtelnou urážku, kterou vám nikdy nezapomene. Cítí zášť vůči svým domnělým nepřátelům. Cítí se dotčen, podveden, nedoceněn, hledá za chováním lidí kolem sebe spiknutí.

V dětství plaší a nepraktičtí, v dospělosti záhadní a podivní. Takoví jsou lidé se schizoidní osobností. Nedokáží vyjadřovat své city, reagují chladně, žijí ve svém vlastním světě, mimo okolní realitu. Jejich vztahy s ostatními lidmi jsou omezené, nedokáží se radovat. Na druhou stranu dokáží myslet netradičně, vidí souvislosti tam, kde jiní ne. Často se uplatní v teoretických vědních oborech. Vypadají přesně tak, jak si představujeme "šíleného vědce".

Lidé s antisociální osobností naprosto ignorují jakékoliv společenské normy. Nezajímají je city a potřeby druhých. Necítí nikdy vinu, ze svých potíží obviňují ostatní. Jsou agresivní, lžou, kradou, dopouštějí se násilí. V dospělosti páchají trestné činy, případný trest jejich postoj k životu nezmění.

Emočně nestálé osobnosti často podléhají svým náladám, které se rychle mění. Jednají impulzivně, bez rozmyšlení, bez ohledů na následky. Neplánují si do budoucna. Jejich zájmy jsou nejasné, nevyhraněné, prožívají krátkodobé intenzivní citové vztahy. Snadno se rozčílí a chovají se agresivně pod vlivem náhlého výbuchu zlosti.

Histrionská nebo též hysterická osobnost se vyznačuje nadměrným vyjadřováním svých nálad, citů, emocí. Ty jsou velmi nestálé. Nejčastěji se jedná o ženy. Jsou výrazně soustředěny na svou vlastní osobu, líčí své vlastní prožitky a chtějí být oceněny ostatními. City ostatních je ale nezajímají. Vymýšlí si různé historky, pomlouvají, vyčítají, píší anonymy, rozvracejí manželství svoje i druhých.

Člověk s anankastickou osobností je nerozhodný, nejistý, mnohdy perfekcionistický, zabývá se nepodstatnými věcmi. Dělá si dlouhodobé plány, které odmítá měnit. Zabývá se nicotnými detaily, aniž by byl schopen pochopit širší souvislosti.

Velmi málo oblíbení bývají lidé s narcistickou osobností. Jsou přesvědčeni o své jedinečnosti, výjimečnosti, málokoho považují za sobě rovného. Cítí se ostatním nadřazeni, nesnesou kritiku, vědí všechno nejlépe. Jsou závistiví, nechápou pocity jiných.

Léčba

Existuje ještě několik dalších typů patologické osobnosti. Jistě i vy byste ve svém okolí našli odlišně se chovající lidi. Ne každý člověk s poruchou osobnosti musí být přesně vyhraněn jen v jednom typu poruchy. Různé kombinace jsou běžné.

Všem poruchám osobností je společná léčba. Ta je v principu vždy podobná. Základem jsou různé formy psychoterapie. S pacientem se pracuje jak individuálně, tak ve skupině. Do léčby se zahrnuje i rodina nemocného. Léčba medikamenty má podpůrnou funkci. Omezí úzkost, zmírní agresivitu, zklidní emoce, pomůže odstranit deprese a pocity méněcennosti.


.